aby mohli být tím, čím chtějí,
aby rozuměli svým pocitům a zvládali je, a
aby z nich byli muži, kteří respektují ženy (a ostatní lidi vůbec).
aby rozuměli svým pocitům a zvládali je, a
aby z nich byli muži, kteří respektují ženy (a ostatní lidi vůbec).
Téma respektu k ostatním se samozřejmě týká všech dětí. Jednak ale mám tři syny, a jednak nechci předstírat, že problém nerovnosti v naší společnosti neexistuje. Ženy dostávají za stejnou práci méně peněz než muži, jsou neustále hodnoceny podle toho, jak vypadají, a muži páchají na ženách mnohem více násilí, než opačně.
Muži jsou také tlačeni do společenských norem - že mají být vždy ti silní, kteří poskytnou oporu, nebo že nemají vyjadřovat některé pocity. Muž, který se bojí, nebo který se rozpláče, bývá považován za slabocha. Potlačování těchto pocitů pak může vést k neřešeným psychickým problémům, někdy i s fatálními následky.
Naštěstí se tyto normy posouvají - dříve ženy nesměly volit, studovat a nosit kalhoty, a muž byl považován za zženštilého, když vezl kočárek s dítětem nebo když umyl nádobí. Ale tento vývoj neprobíhá sám od sebe. My jsme těmi, kdo posouvají společenské normy, i když pomalu. My jsme těmi, kdo mění svět.
Často se setkáváme s takzvanou prevencí ve stylu "Dívky by měly chodit více zahalené, aby předešly útokům." Tento způsob řeči ale ve skutečnosti přispívá k omlouvání útočníků, protože klade důraz na to, co by měla dělat oběť, případně na to, co oběť udělala špatně. Na vině je vždy agresor.
Proto bychom se měli více zaměřit na to, jak vést chlapce, aby neútočili na dívky, než na to, jakými všemi způsoby se mají dívky bránit. Změna začíná doma.
Je potřeba:
Je potřeba:
1. Respektovat tělesnou autonomii dětí
Dítě se nejvíce učí příkladem. Když budeme k jeho tělu přistupovat s respektem, předáme mu tím potřebu respektovat těla ostatních daleko lépe, než kdybychom o tom pouze mluvili. Týká se to nucení dětí do fyzického kontaktu ("Obejmi tetičku na přivítanou!"), drobností jako přetahování svetrů přes hlavu, zvedání dětí a přenášení je na jiná místa nebo utírání nosů bez upozornění; ale i každodenností jako jídlo, spánek nebo hygiena. Více o tom, jak podpořit děti, aby si rozhodovaly o svém těle, si můžete přečíst zde.
Respekt k tělu ostatních lze procvičovat už odmalička. Když si dítě chce hrát na zápasící tygry, nemělo by na druhého "tygra" hned skočit, ale mělo by se ho nejprve zeptat, zda chce hrát taky. Je potřeba, aby se naučilo sledovat, zda je druhému hra stále příjemná, a pokud chce hru posunout dál (tygři vytáhnou drápy nebo po sobě začnou házet plyšáky), musí se ujistit, že spoluhráč chce taky.
Říká se tomu "nadšený souhlas" (enthusiastic consent) a i když se o něm mluví zpravidla v souvislosti se sexuálními aktivitami, je potřeba ho uplatňovat už v dětské hře. Jde o vzájemnou shodu na slovní, tělesné i pocitové úrovni, ke které dochází bez manipulace, vyhrožování nebo přemlouvání. Jednoduše: partner by měl být do činnosti stejně nadšený jako my, což se neprojevuje jen tím, jestli řekne "ano", nebo "ne", ale i tím, jak se chová a co dělá. Pokud si nejsme jistí, vždy se můžeme zeptat:
"Je tohle v pohodě?"
"Chceš si hrát takhle?"
"Je ti to příjemné?"
"Je v pořádku, jestli nechceš."
"Nemusíš s nimi hrát."
Jak můžeme být dětem v těchto situacích průvodci?
U některých to znamená hlavně posilovat jejich osobní hranice a učit je odolávat manipulaci. U jiných je více potřeba rozvíjet empatii a pomáhat jim číst řeč těla ostatních.
"Vidíš, jak se od tebe Míša odvrací, když máváš tím klackem takhle blízko u ní? Přijde mi, že se bojí."
"Bráška utíká pryč a zdá se mi, že pláče. Už se mu hra nelíbí."
"Máš vztek, že se ti zlomil ten klacek? Taky by mě to naštvalo."
"Je potřeba se nejdříve zeptat."
Velmi problematické je lechtání, protože při něm se člověk směje, ať je mu příjemné, nebo nepříjemné, často má co dělat, aby dýchal, a nemá šanci říct dost. U nás doma proto platí, že se nelechtáme. Zřídka to po nás děti vyžadují, a ukázalo se, že v tom případě chtějí jen zlomek vteřiny lechtání následovaný dlouhou přestávkou. Vždy je potřeba, aby byly schopny dát najevo, kdy chtějí přestat.
Když se člověk naučí respektu k tělu ostatních v dětské hře, bude pro něj přirozené ho později projevovat i v oblasti sexuality.
Týká se to i projevů náklonnosti. Když jeden z bratrů má chuť obejmout druhého, který ale zrovna nechce, láme mi to srdce, ale právo na rozhodování si o svém těle je na prvním místě. V takové chvíli můžeme uznávat pocity
"Chtěl by ses pomazlit s bráškou? A mrzí tě, že on zrovna nemá chuť? Třeba bude chtít za chvíli. Třeba ne. Jestli chceš, můžeme se teď pomazlit spolu."
a podporovat.
"Je v pořádku nechtít se pomazlit."
"Jsem ráda, že jsi řekl, co je ti nepříjemné."
Nikdy nenutíme děti do fyzického kontaktu, pokud samy nechtějí. Když Honzík nechce dát dědečkovi pusu na přivítanou, a my ho přesto přinutíme, protože je nám trapně, vysílá to Honzíkovi tři zprávy:
1. On si nerozhoduje o svém těle.
2. Když bude v silnější pozici, může si vynutit pusu (nebo něco víc).
3. Když mu někdo nutí doteky, které se mu nelíbí, nemůže je odmítnout.
Týká se to i manipulace jako "Neobejmeš mě? Tak to budu smutná." nebo uplácení "Pojď se pomazlit s tetičkou a pak dostaneš dárek, co jsem ti přivezla.".
Podívejte se s dětmi na toto video (je česky):
Pokud hledáte materiály, které by vám pomohly promluvit si o těchto tématech s dětmi, doporučuji publikaci Školka pro mě od Nesehnutí (ke stažení zdarma). Obsahuje jak návod pro rodiče a učitele, tak i pracovní listy, omalovánky a obrázkové kartičky pro aktivity s dětmi. Zdravému přístupu k vlastnímu tělu a prevenci násilí se věnují stránky 21-63.
 |
| http://nesehnuti.cz/nabidka/skolka-pro-me-jak-si-uzit-skolku-zabavne-a-citlive/ |
2. Nerozdělovat věci a činnosti na "pro kluky" a "pro holky"
Ve většině hračkářství (i internetových) najdeme rozdělené úseky na "pro holky" a "pro kluky". Jednomu dominuje růžová barva a panenky, druhému modrá a auta. Vysílá to k dětem jasný signál: tohle je pro tebe, ale s tímhle by sis hrát neměl/a.
Ohledně barev je situace vyloženě legrační. V první polovině 20. století byla růžová doporučovaná spíše pro chlapce a muže, jako živá, válečnická barva spojená s krví. Pro dívky se uváděla jako vhodnější klidná modrá, v souladu s tradiční představou o ženě jako pasivní a podřízené. Současný opačný trend je pokračováním reklamní kampaně obchodníků z 50. let. Proč bychom se jím měli řídit?
 |
| Vítěz v soutěži o zbytečně rozlišené produkty. Opravdová zeměkoule je přece pro holky moc modrá! ;-) |
 |
| autor: backinasex.tumblr.com, původní grafika Kristen Myers |
Muži a ženy by si měli být rovni; to neznamená, že jsou stejní. Znamená to pouze, že rozdíly mezi nimi by se neměly projevit na různých úrovních přístupu k výhodám a příležitostem ve společnosti. Nikdo nechce po mužích, aby rodili, a po ženách, aby prokázaly stejnou fyzickou sílu jako muži. Tyto rozdíly ale přímo vyplývají z činnosti hormonů, které mužské a ženské tělo produkuje. Předsudky "dívky nejsou dobré na matematiku" nebo "muži nemají cit pro uklízení" z těchto rozdílů nevyplývají. Nejsou vědecky podložené.
Ano, na technických oborech a v technických zaměstnáních najdeme méně žen, ale to je přímým důsledkem společenského tlaku. U dívek, které odmalička slyší, že by měly umět hlavně vařit, a že na fyziku jsou prostě lepší kluci, je menší pravděpodobnost, že si fyziku zvolí ke studiu. A pokud přece, musí se pak dále potýkat s překážkami jako podceňování a předsudky ze strany mužských učitelů nebo kolegů. V asijských zemích, kde tento předsudek není tak silný, pracuje např. v informačních a komunikačních technologiích 30-40% žen.
Doporučuji ke shlédnutí také dokument o pilotkách.
Těžké to má i chlapec, který by rád tančil balet. Princi Georgovi, šestiletému synovi britského prince Williama a vévodkyně Kate, se za jeho koníček vysmála i televizní moderátorka. Zastalo se ho mnoho profesionálních tanečníků, kteří dokonce společně zatančili na veřejnosti na podporu kluků, co rádi tančí. Moderátorka se poté za svá slova omluvila. Podívejte se na video.
Samozřejmostí je nerozdělování domácích prací na mužské a ženské. Praní prádla, mytí nádobí nebo vytírání podlahy děláme doma všichni.
Další důležitá součást tohoto přístupu je způsob, jakým mluvíme. Pokud budeme říkat věci typu "Brečíš jako holka!", "To je hračka pro holky, s tím si pořádný kluk přece nehraje!" nebo "Nebuď baba!", říkáme tím, že být holka je horší, a že dívky jsou méněcenné.
Co můžeme říkat :
"Všechny pocity jsou pro všechny."
"Všechny barvy jsou pro všechny."
"Všechny hračky jsou pro všechny."
"Polovina všech dinosaurů byly samičky."
Autorkou těchto vět je Thalia, více na sacraparental.com.
 |
| zdroj: http://jdem.cz/fe8xh8 |
3. Vytvořit doma bezpečné prostředí k vyjádření pocitů a pocity uznávat
"Kluci nepláčou."
"Ty se bojíš? Co jsi to za chlapa?"
"Teda, ten se umí rozzuřit! No jo, správnej chlap musí umět bouchnout pěstí do stolu."
Podobné věci děti slyší dnes a denně. Na hřištích, v dětských skupinách, v rodinách. Jak to na ně působí?
Ve velké části společnosti panuje přesvědčení, že muži nemají příliš projevovat emoce, protože pak jsou "málo mužní". Tento předsudek se bohužel projevuje už v dětství. Zvláště to platí pro smutek a strach. Vztek je naopak jediný pocit, který chlapci projevovat "smí", bohužel už bez toho, aby jim někdo pomohl ho zvládat.
Všichni ale někdy býváme smutní, všichni se někdy bojíme - bez ohledu na to, jestli jsme kluci, holky, děti nebo dospělí. A tím, že tyto pocity potlačíme, nezařídíme, aby zmizely. Pokud je nepustíme ven, tak je zatlačíme do podvědomí, a ony se projeví jindy - a často škodlivým způsobem. U dítěte se mohou projevovat všelijakým "zlobením", výpady agresivity, nebo naopak přílišnou pasivitou, nočním pomočováním apod. U dospělých mohou neřešené psychické problémy vést např. k alkoholismu nebo depresím. Z celkového podílu sebevražd spáchaných v ČR jich přes 80% páchají muži. Neregulovaný vztek zase velkou měrou přispívá k agresivnímu chování, včetně domácího násilí.
Spousta mužů se stydí začít chodit na psychoterapii, protože to "správný chlap přece nepotřebuje". Naopak. Všichni někdy potřebujeme pomoc. Nemůžeme příliš ovlivnit to, jak se cítíme, ale můžeme ovlivnit, co s tím uděláme. A můžeme ovlivnit, jak se svými pocity naloží naše děti.
Je potřeba dětem pomoci zpracovat také hněv a frustraci. Zajistit, aby dítě mohlo pustit svůj vztek ven v bezpečném prostředí - bez popírání emoce nebo jejího shazování.
"Máš vztek, že ti bráška zbořil hrad? Taky by mě to naštvalo."
Když uznáme jeho pocity bez toho, abychom je hodnotili, má možnost si je prožít, prozkoumat je, a nechat je jít. Až když je ona emoce pryč, a my znovu cítíme napojení na dítě, má smysl zkusit se bavit o tom, jak situaci příště předejít a jak ji řešit.
Chvíle, kdy dítě zažívá silné emoce, jsou náročné. Jsou ale také příležitostmi, kdy můžeme dítěti ukázat, že při něm stojíme, že tam pro něj jsme i v těžkých chvílích. Jsou příležitostmi, kdy můžeme posílit vzájemnou důvěru.
Co můžeme říkat:
"Všechny pocity jsou pro všechny."
"Je v pořádku plakat."
"Je v pořádku se bát."
"Je v pořádku říct si o pomoc."
"Štve tě, že ti spadla ta věž? Taky by mi to vadilo."
"Je v pořádku mít vztek, ale není v pořádku někoho praštit."
Dítě se nejvíce učí od svých vzorů, od mužských i ženských. Pokud nás uslyší mluvit o pocitech, které prožíváme, a uvidí, jak se s nimi snažíme pracovat, bude pro něj snažší vyvinout si vlastní nástroje na zvládání emocí.
Pozitivní pocity by samozřejmě měly být přítomny také. Pokud chceme, aby se dítě za své emoce nestydělo, bylo schopné se v nich vyznat a nebálo se je dát adekvátním způsobem najevo, měli bychom je dávat najevo i my. Když od nás dítě uslyší "Mám tě moc rád." nebo "Mám fakt radost, že spolu jedeme na výlet.", bude pro něj přirozenější tyto pocity vyjadřovat.
4. Vybírat příběhy bez stereotypů o mužích a ženách
Příběhy jsou důležitým formujícím prvkem v životě dětí. I ta nejbarvitější pohádka je odrazem fungování našeho světa a také jej zpětně ovlivňuje. Každý příběh buď normalizuje, nebo zpochybňuje určité způsoby chování. Člověk se s hrdiny příběhu částečně identifikuje, prožívá dobrodružství z jejich pohledu, a to mu pak zprostředkovává zkušenost, kterou ve skutečném životě nemusí zažít.
Nemůžeme tvrdit, že "pohádky si vyprávíme, protože jsou nadčasové" a zároveň "ale vždyť jsou to jen pohádky". Příběhy mají vliv. Někdy větší, někdy menší.
Jedním z problematických vzorců v pohádkách je muž jako aktivní účastník dobrodružství, a pasivní žena, která je zároveň odměnou za jeho skutky, například v Šípkové Růžence nebo Sněhurce. Věta "dám ti půl království a princeznu k tomu" nám sice dnes může připadat k smíchu, ale v mnoha částech světa je stále realitou, že o budoucím životě dívky rozhoduje její otec. Bývalo tomu tak i u nás.
V příbězích je také běžné, aby muž ženu "dobýval" ve smyslu "nenechal se odradit jejím nezájmem nebo odmítáním". Nerespektování jejího postoje je popisováno buď jako něco roztomilého, nebo rovnou jako obdivuhodná vytrvalost. Toto schéma proniká i do dětských her, objevuje se ve rčeních jako "Když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano", a přispívá k nechtěnému chování ze strany mužů směrem k ženám a k následným výmluvám na nejasné signály.
Ne znamená ne.
Které knížky a filmy tedy vybírat, aby našim dětem předaly ty správné vzory?
Pokud si chcete ujasnit, co vlastně v příbězích hledat a hodnotit, Thalia pro vás sestavila Maisy test.
Proč píšete silné ženské postavy? Protože se mě pořád ještě ptáte na tuhle otázku. Joss Whedon
5. Ukazovat pozitivní přístup k tělu a nehodnotit
Je důležité, jak mluvíme o našich vlastních tělech, i o tělech a osobnostech druhých. Každý z nás vypadá trochu jinak, a většina lidí neodpovídá komerčním ideálům krásy. Snažíme se podporovat děti, aby se ve svém těle cítily dobře. Snažíme se, aby si o svých tělech samy rozhodovaly - například aby měly možnost si zvolit, co si vezmou na sebe nebo jak se ozdobí. Nehodnotíme jejich vzhled, podporujeme je v tom, aby se líbily hlavně samy sobě.
Otevřeně se bavíme o zdravotních postiženích, o tom, jak různé může lidské tělo být, i o tom, co na naše tělo působí a jak. Snažíme se o našich tělech mluvit pozitivně, třeba o tom, jak naše tělo umí zahojit rány, jak úžasně rychlé jsou nervové spoje nebo jak různé orgány tělo čistí od škodlivin.
Nehodnotíme těla ostatních.
Téměř každá žena, která veřejně vystupuje, je nejdříve podrobena hodnocení svého vzhledu, místo aby se věnovala pozornost tomu, co říká. Nechceme tento vzorec předávat dál.
Každý máme nějaké preference vzhledu potenciálních partnerů. To ale neznamená, že můžeme rozdávat nevyžádaná hodnocení komukoli nás napadne. Nekomentujeme cizí těla. Po zvolání "Mami, ten pán je ale tlustý!" většinou následuje rozhovor složený z těchto střípků:
"Někteří lidé vypadají jinak, než ostatní. Někdy to jde ovlivnit, někdy ne."
"Lidské tělo může vypadat různě a to je v pořádku."
"Nehodnotíme těla ostatních."
a hlavně tato mantra:
"To, jak ostatní vypadají, není naše věc."
Co dalšího můžeme říkat:
"Kluci i holky můžou mít dlouhé i krátké vlasy."
"Kluci i holky můžou nosit kalhoty i sukně."
"Víš, že holky dřív nesměly nosit kalhoty?"
"Každému se líbí něco jiného."
Písnička o tom, co naše tělo umí, je zároveň dalším příkladem, kde kluci tancují.
6. Vytvořit doma bezpečné prostředí pro citlivé rozhovory
"Kluci nepláčou."
"Ty se bojíš? Co jsi to za chlapa?"
"Teda, ten se umí rozzuřit! No jo, správnej chlap musí umět bouchnout pěstí do stolu."
Podobné věci děti slyší dnes a denně. Na hřištích, v dětských skupinách, v rodinách. Jak to na ně působí?
Ve velké části společnosti panuje přesvědčení, že muži nemají příliš projevovat emoce, protože pak jsou "málo mužní". Tento předsudek se bohužel projevuje už v dětství. Zvláště to platí pro smutek a strach. Vztek je naopak jediný pocit, který chlapci projevovat "smí", bohužel už bez toho, aby jim někdo pomohl ho zvládat.
Všichni ale někdy býváme smutní, všichni se někdy bojíme - bez ohledu na to, jestli jsme kluci, holky, děti nebo dospělí. A tím, že tyto pocity potlačíme, nezařídíme, aby zmizely. Pokud je nepustíme ven, tak je zatlačíme do podvědomí, a ony se projeví jindy - a často škodlivým způsobem. U dítěte se mohou projevovat všelijakým "zlobením", výpady agresivity, nebo naopak přílišnou pasivitou, nočním pomočováním apod. U dospělých mohou neřešené psychické problémy vést např. k alkoholismu nebo depresím. Z celkového podílu sebevražd spáchaných v ČR jich přes 80% páchají muži. Neregulovaný vztek zase velkou měrou přispívá k agresivnímu chování, včetně domácího násilí.
Spousta mužů se stydí začít chodit na psychoterapii, protože to "správný chlap přece nepotřebuje". Naopak. Všichni někdy potřebujeme pomoc. Nemůžeme příliš ovlivnit to, jak se cítíme, ale můžeme ovlivnit, co s tím uděláme. A můžeme ovlivnit, jak se svými pocity naloží naše děti.
Je potřeba dětem pomoci zpracovat také hněv a frustraci. Zajistit, aby dítě mohlo pustit svůj vztek ven v bezpečném prostředí - bez popírání emoce nebo jejího shazování.
"Máš vztek, že ti bráška zbořil hrad? Taky by mě to naštvalo."
Když uznáme jeho pocity bez toho, abychom je hodnotili, má možnost si je prožít, prozkoumat je, a nechat je jít. Až když je ona emoce pryč, a my znovu cítíme napojení na dítě, má smysl zkusit se bavit o tom, jak situaci příště předejít a jak ji řešit.
Chvíle, kdy dítě zažívá silné emoce, jsou náročné. Jsou ale také příležitostmi, kdy můžeme dítěti ukázat, že při něm stojíme, že tam pro něj jsme i v těžkých chvílích. Jsou příležitostmi, kdy můžeme posílit vzájemnou důvěru.
Co můžeme říkat:
"Všechny pocity jsou pro všechny."
"Je v pořádku plakat."
"Je v pořádku se bát."
"Je v pořádku říct si o pomoc."
"Štve tě, že ti spadla ta věž? Taky by mi to vadilo."
"Je v pořádku mít vztek, ale není v pořádku někoho praštit."
 |
| autor: Bruce Perry, překlad: Zdeňka Staňková |
Dítě se nejvíce učí od svých vzorů, od mužských i ženských. Pokud nás uslyší mluvit o pocitech, které prožíváme, a uvidí, jak se s nimi snažíme pracovat, bude pro něj snažší vyvinout si vlastní nástroje na zvládání emocí.
Pozitivní pocity by samozřejmě měly být přítomny také. Pokud chceme, aby se dítě za své emoce nestydělo, bylo schopné se v nich vyznat a nebálo se je dát adekvátním způsobem najevo, měli bychom je dávat najevo i my. Když od nás dítě uslyší "Mám tě moc rád." nebo "Mám fakt radost, že spolu jedeme na výlet.", bude pro něj přirozenější tyto pocity vyjadřovat.
4. Vybírat příběhy bez stereotypů o mužích a ženách
Příběhy jsou důležitým formujícím prvkem v životě dětí. I ta nejbarvitější pohádka je odrazem fungování našeho světa a také jej zpětně ovlivňuje. Každý příběh buď normalizuje, nebo zpochybňuje určité způsoby chování. Člověk se s hrdiny příběhu částečně identifikuje, prožívá dobrodružství z jejich pohledu, a to mu pak zprostředkovává zkušenost, kterou ve skutečném životě nemusí zažít.
Nemůžeme tvrdit, že "pohádky si vyprávíme, protože jsou nadčasové" a zároveň "ale vždyť jsou to jen pohádky". Příběhy mají vliv. Někdy větší, někdy menší.
Jedním z problematických vzorců v pohádkách je muž jako aktivní účastník dobrodružství, a pasivní žena, která je zároveň odměnou za jeho skutky, například v Šípkové Růžence nebo Sněhurce. Věta "dám ti půl království a princeznu k tomu" nám sice dnes může připadat k smíchu, ale v mnoha částech světa je stále realitou, že o budoucím životě dívky rozhoduje její otec. Bývalo tomu tak i u nás.
V příbězích je také běžné, aby muž ženu "dobýval" ve smyslu "nenechal se odradit jejím nezájmem nebo odmítáním". Nerespektování jejího postoje je popisováno buď jako něco roztomilého, nebo rovnou jako obdivuhodná vytrvalost. Toto schéma proniká i do dětských her, objevuje se ve rčeních jako "Když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano", a přispívá k nechtěnému chování ze strany mužů směrem k ženám a k následným výmluvám na nejasné signály.
Ne znamená ne.
Které knížky a filmy tedy vybírat, aby našim dětem předaly ty správné vzory?
- Příběhy se zdravým přátelstvím kluků a holek
V některých příbězích si jsou dívčí hrdinka i chlapecký hrdina rovni, chovají se k sobě s respektem a vzájemně se podporují, když ten druhý potřebuje. Doporučuji Haló, Jácíčku, Myši patří do nebe, Ronju, dceru loupežníka, komiks Anča a Pepík a film Malý princ.
- Příběhy, kde hlavní hrdina není typický silák
U mnoha hrdinů je hlavní předností fyzická síla, i když ji někdy nejprve musí získat tréninkem. Skutečný svět na tom ale nestojí, a spousta lidí tomuto vzoru nedostává. Každý vynikáme v něčem jiném. Chlapci potřebují i hrdiny, u kterých je hlavní předností citlivost a přemýšlivost nebo hrdiny, kteří umějí dát najevo city. Přínosné jsou také příběhy, které rozvíjejí empatii vyprávěním z pohledu někoho slabého nebo jinak znevýhodněného.
Těmto kritériím odpovídají třeba filmy Jak vycvičit draka i Jak vycvičit draka 2, kniha Malý princ nebo série o Harry Potterovi. Pro menší děti knížka Hádej, jak moc tě mám rád.
- Příběhy, kde je hlavní hrdinkou holka
Většina populárních dětských knížek má mužské hlavní hrdiny (podle analýzy 57% oproti 31% ženských). Z titulů pro děti v české anketě Kniha mého srdce (2009, 323 tisíc lidí hlasovalo) měla mezi hlavními hrdiny dívky jen pětina z nich.
Proč by chlapci vlastně měli číst knížky s dívčími hrdinkami?
Jednak proto, že spousta z těch příběhů je skvělých, byla by škoda, kdyby o ně přišli, a není důvod, proč by je neměli číst. Dívky jsou také zvyklé číst příběhy s mužskými hlavními hrdiny (např. Pán prstenů) a obdivovat je. Stejně tak můžou chlapci vzhlížet k dívčím hrdinkám.
Ale také proto, že kluci se setkávají hlavně s příběhy s mužskými hrdiny, což v nich posiluje přesvědčení, že muži jsou silní, můžou jít svou cestou, a změnit svět. Jaký si vytváří obrázek o ženách, které v příběhu často úplně chybí, nebo jsou jen v rolích pomocnic (Hermiona v Harry Potterovi, muminkova maminka) a budoucích manželek (většina princezen)?
Je potřeba, aby chlapci vnímaly dívky jako něco víc, než jen jako odměnu za skolení draka. Aby věděli, že stejně jako ostatní muži, i ženy jsou osobnosti, které nejsou na světě jen proto, aby se líbily. Že mají vlastní zájmy a právo jít si za svými sny. Věřím, že když budou chlapci toto vnímat odmalička, ubude komentářů, které posílají ženy k plotně.
Dívky zase potřebují číst knížky o mužských hrdinech, kteří se nebojí dát najevo city, a příběhy, které nestojí jen na klucích, ale kde se dívčí i chlapečtí hrdinové podporují navzájem. Nejen proto, aby věděly, že ony jsou také schopné dokázat velké věci, ale i proto, aby viděly, že je v pořádku plakat, bát se, i potřebovat podporu, ať už jsme kdokoli.
Důležitým důvodem, proč vůbec poznávat příběhy o někom, kdo se od nás liší, je rozvoj empatie a sociálního cítění. Pro děti (a nejen pro ně) je užitečné podívat se na svět z úhlu někoho handicapovaného, někoho s jinou barvou pleti nebo někoho jinak starého.
Kromě knížek a filmů zmíněných v prvním bodě doporučuji ještě tyto: Pipi Dlouhá Punčocha, komiks Hilda, Čaroděj ze země Oz, Alenka z planety Země, s výhradami i Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň; Tři Oříšky pro Popelku, film V hlavě nebo komiks W.I.T.C.H.
Pro starší děti Čarodějky od Prattchetta nebo film Vesnice.
- Příběhy, které se nám líbí - a o problémových částech si promluvit
Spousta knížek stojí za to, i když v nich někdy narazíme na problémovou situaci. Ani výše zmíněné příklady nejsou zcela bez chybičky. Někdy příběh zvítězí nad nepěknou epizodou, někdy ne. Nečteme si doma třeba většinu klasických pohádek, děti ale mají rády Děti z Bullerbynu a sérii o Muminech. Když přečteme část, která se nám nezdá, mluvíme s dětmi o tom, co se jim v té situaci líbilo a nelíbilo, a jak si myslíme, že by se postavy měly zachovat. A vždycky můžeme vzít korekční pásku a příběhy si přepsat tak, jak je chceme mít my ;-)
Pokud si chcete ujasnit, co vlastně v příbězích hledat a hodnotit, Thalia pro vás sestavila Maisy test.
Proč píšete silné ženské postavy? Protože se mě pořád ještě ptáte na tuhle otázku. Joss Whedon
5. Ukazovat pozitivní přístup k tělu a nehodnotit
Je důležité, jak mluvíme o našich vlastních tělech, i o tělech a osobnostech druhých. Každý z nás vypadá trochu jinak, a většina lidí neodpovídá komerčním ideálům krásy. Snažíme se podporovat děti, aby se ve svém těle cítily dobře. Snažíme se, aby si o svých tělech samy rozhodovaly - například aby měly možnost si zvolit, co si vezmou na sebe nebo jak se ozdobí. Nehodnotíme jejich vzhled, podporujeme je v tom, aby se líbily hlavně samy sobě.
Otevřeně se bavíme o zdravotních postiženích, o tom, jak různé může lidské tělo být, i o tom, co na naše tělo působí a jak. Snažíme se o našich tělech mluvit pozitivně, třeba o tom, jak naše tělo umí zahojit rány, jak úžasně rychlé jsou nervové spoje nebo jak různé orgány tělo čistí od škodlivin.
Nehodnotíme těla ostatních.
Téměř každá žena, která veřejně vystupuje, je nejdříve podrobena hodnocení svého vzhledu, místo aby se věnovala pozornost tomu, co říká. Nechceme tento vzorec předávat dál.
Každý máme nějaké preference vzhledu potenciálních partnerů. To ale neznamená, že můžeme rozdávat nevyžádaná hodnocení komukoli nás napadne. Nekomentujeme cizí těla. Po zvolání "Mami, ten pán je ale tlustý!" většinou následuje rozhovor složený z těchto střípků:
"Někteří lidé vypadají jinak, než ostatní. Někdy to jde ovlivnit, někdy ne."
"Lidské tělo může vypadat různě a to je v pořádku."
"Nehodnotíme těla ostatních."
a hlavně tato mantra:
"To, jak ostatní vypadají, není naše věc."
Co dalšího můžeme říkat:
"Kluci i holky můžou mít dlouhé i krátké vlasy."
"Kluci i holky můžou nosit kalhoty i sukně."
"Víš, že holky dřív nesměly nosit kalhoty?"
"Každému se líbí něco jiného."
Písnička o tom, co naše tělo umí, je zároveň dalším příkladem, kde kluci tancují.
Když nastavíme vztah s dítětem tak, že se nebude bát a stydět zeptat se nás, co ho zajímá ohledně sexuality, je větší pravděpodobnost, že získá informace od nás, a ne od spolužáků, nebo z porna.
Vzdělávání v této oblasti by mělo probíhat postupně. Ne jako jedna velká přednáška na začátku puberty, ale jako spousta drobných rozhovorů v průběhu let. Nejlepší čas pro takové povídání je ve chvíli, kdy s tím děti přijdou samy. Jednak proto, že nejefektivněji vstřebávají informace v okamžiku, kdy je téma zajímá, a jednak proto, že tím posílíme jejich důvěru v to, že za námi mohou s čímkoli přijít.
Překonat vlastní stud může být oříšek, ale je potřeba snažit se nepřenášet naše rozpaky na dítě. Samozřejmostí je nesmát se jejich dotazům a úvahám a neříkat věci jako "Tak tebe už zajímaj holky, jó?". Představme si sebe jako dítě. Jak bychom chtěli, aby s námi o tom mluvili ostatní?
Může nám pomoci nasadit vědecko-lékařský tón - stejně, jako vysvětlujeme, že "Srdce pumpuje krev k buňkám, aby dostaly kyslík a živiny,", říct i "Když se vajíčko od ženy nespojí se spermií od muže, děloha dělá velký úklid, a vyhazuje peřinku, kterou tam pro miminko nachystala. Proto ženám teče jednou za měsíc krev z vagíny a používají kalíšky, tampony nebo vložky.".
Pro mě nejsou největší výzvou ani tak děti, jako náhodně přítomní hihňající se dospělí!
Dále si můžeme z knihovny půjčit vhodné knížky a odpovědi si připravit; můžeme si knížky prohlížet s dětmi. My si půjčujeme třeba tuhle a tuhle knížku nebo tuhle sérii. Doporučuji ještě výše zmíněnou publikaci Školka pro mě od Nesehnutí; článek od Kristiny (česky), a od Lucy, Courtney nebo Sary (anglicky).
Jaké jsou vaše tipy na knížky a filmy, které předávají dětem zdravé vzory? Jak se vy snažíte podpořit kluky a holky, aby mohly být tím, čím chtějí? Jaké odpovědi máte v záloze po případ, že někdo kritizuje výběr vašich dětí?
___________________________________________________________
Článek byl inspirován blogem Untamed, zejména článkem Raising boys who respect women, a blogem Sacraparental, zejména články Colours are for everyone + 38 phrases for feminist parenting a The Maisy test for sexism in kid's shows and movies. Překlad Maisy testu je publikován se souhlasem autorky.
Komentáře
Okomentovat
Pomohl vám tento článek?
Budu mít radost, když se to dozvím :)