Co dělat místo chválení

Předchozí článek 10 důvodů, proč nechválit děti je o tom, jak chválení na děti skutečně působí, a jaká je jeho cena. 

Zde najdete tipy, jak odbourat zvyk děti chválit, a nápady, co místo chválení dělat a říkat.

Někdy, když se podle rodičů dítě chová "špatně", bývá pochvala používána jako nástroj k posílení "správného" chování. Snaha věnovat pozornost okamžikům, kdy dítě dělá věci podle našich představ, a ignorovat ho, když ne, ale vyvolává v dítěti pocit, že ho máme rádi jen někdy. Pozornost je jedním z jazyků lásky, a rodičovskou lásku dítě potřebuje vnímat jako bezpodmínečnou.

Alternativou k tomuto přístupu je zkusit pracovat přímo s dítětem - zjistit důvody, proč takto jedná, pomoci mu zvládnout emoce vedoucí k tomuto chování, a společně se bavit o tom, jak jeho chování působí na ostatní, jak by se podobné situace daly řešit, a jak jim předcházet.

Častěji slyšíme pochvalu v pozitivních souvislostech. Chválíme, když se dítěti něco podaří, když nám ukáže, co vyrobilo, když ho chceme podpořit, povzbudit, ocenit, když mu chceme udělat radost, nebo když nevíme, co jiného říct na přivítanou.

Jak s chválením přestat?

1) I když si přečteme důvody, proč bychom chválit neměli, může být náročné uvědomit si, jak chválení působí na pocity druhých. Zkusme toto:

Když chceme říct pochvalu, když slyšíme někoho chválit, nebo když to uděláme sami, zkusme si představit, jak bychom se cítili, kdyby takto někdo jednal s námi. Zkusme si představit, jak by reagoval náš partner nebo dobrý kamarád, kdyby od nás uslyšel stejnou pochvalu.

2) Aby nám v situacích, kdy jsme zvyklí chválit, nelezly stále na jazyk věty jako "Hodná holka,", je potřeba připravit si, co v takových situacích řekneme nebo uděláme místo toho. Vzpomeňme si na chvíle, které nastaly, a představme si případy, které můžou nastat. Postupně se naučíme chovat jinak a zvyk chválení zeslábne nebo zmizí.

Jeden typ situace je, když se dítěti něco podaří, nebo když nám něco ukazuje. Máme několik možností:

• Sdílet pocity dítěte
  
  Nesnažíme se v dítěti vzbudit nějaký pocit, nepřetváříme situaci tak, aby byla o nás, jen odrážíme pocity dítěte a sdílíme jeho radost.
  Můžeme říct...
  
  "Vypadáš nadšeně!"
  "Podařilo se ti to!"
  "Užíváš si to, viď?"
  "Hurá!"
  
  Nebo se můžeme přidat k jeho smíchu a výskání, pokud máme chuť.

• Zajímat se
  
  Kdyby nám kamarád zavolal a radostně by nám sdělil, že zdolal vysokou horu, pravděpodobně bychom mu neřekli "Hezky jsi tam vylezl!". Spíše bychom sdíleli jeho radost a ptali bychom se na podrobnosti, třeba "Jaká byla nejnáročnější část?", "Kolik jsi s sebou musel tahat vybavení?" nebo "Jak vypadal tvůj trénink?". Úplně stejně se můžeme zajímat, když nám dítě ukáže, jak vylezlo na strom, jakou uvařilo pískovou polívku, nebo jakou vytvořilo knížku.
  
  "Jak ses tam dostal?"
  "Jak tě to napadlo?"
  "Jak jsi to udělala?"
  "Co na tom bylo nejtěžší?"
  "Bavilo tě to kreslit?"
  "Na co ses nejvíc soustředil?"
  "Potřebuješ ještě nějaké nářadí?"

• Následovat instrukce
  
  Děti nám někdy velmi jasně řeknou, co od nás potřebují - "Mami, podívej!", "Poslouchejte mě všichni, zazpívám vám novou písničku!". Nežádají od nás radu, nechtějí náš názor. Jen s námi chtějí sdílet okamžiky ve svých životech. Stačí se podívat, přikývnout hlavou, a případně dodat:
  
  "Ano, vidím!"

• Neříkat nic
  
  Nemusíme pochválit každou drobnost, nebo vyplnit každou chvíli naším hlasem. Stačí sednout si a s úsměvem pozorovat, jak si dítě užívá své vlastní úspěchy.
  
  Neříkejme nic - jen s úsměvem věnujme pozornost.

Druhý typ situace je zpětná vazba na vyžádání. Jsou chvíle, kdy dítě opravdu zajímá, co si myslíme. Kdy si samo rozhodne, že chce slyšet náš názor.

"Řekl jsem tu básničku celou, nebo jsem na něco zapomněl?"
"Když jsem dělal stojku ve vodě, byly moje nohy nad hladinou rovně?"

"Zahrála jsem správně všechny noty, co patří do téhle stupnice?"
"Povedlo se mi uvázat horolezeckou osmu, nebo je to jen obyčejný uzel?"

V takových situacích je v pořádku odpovědět. Jen často musíme bojovat s nutkáním přidat navazující přednášku. Pokud to neohrožuje jejich bezpečnost, není potřeba nic dodávat.

Když se ptá "Hraju hezky?", požádejte o upřesnění:
"Chceš vědět, jestli jsi zahrál všechny tóny čistě, nebo jestli je některý z nich falešný?"
"Ne, chci vědět, jaké je to pro tebe, když hraju."

"Když poslouchám, jak hraješ, chce se mi zpívat a tančit."

Třetí typ situace je odvykání od pochval.

Pokud chceme přestat s chválením, ale dítě je na ně navyklé, může se nás chodit ptát: "Je to hezké?", "Udělal jsem to dobře?" nebo "Jsem hodný, když jsem mu půjčil svého plyšáka?", a může cítit zmatek a nejistotu, pokud my najednou nereagujeme.

Zkusme být k dítěti empatičtí a dopřát čas jemu i sobě. Když mu narovinu řekneme, o co jde, bude mít vysvětlení a bude pro něj jednodušší si na nový přístup zvyknout.

"Přečetl jsem si v knížce něco o pochvalách a rozhodl jsem se, že už ti je nechci říkat, protože věřím, že ty sám si nejlépe rozhodneš, jestli je tvůj obrázek hezký."

Následovat může přesměrování pozornosti o našeho názoru směrem k dítěti.

"Jak se to líbí tobě?"
"Nevím, co přesně chceš ode mě slyšet. Baví tě to skákání?"

"Rád bych, abys věděla, že můžeš být spokojena sama se sebou, že ty si rozhoduješ o tom, jaká chceš být a co chceš dělat."

Čtvrtý typ situace je, když chceme vyjádřit vděk a ocenit pomoc. Tyto chvíle jsou nejnáročnější na rozlišení, co říci, protože hranice mezi oceněním a pochvalou zde může být tenká a neostrá. Stejná věta může být oceněním i pochvalou, stejná věta může mít různý účinek. Jak rozlišit, co říci a co ne?

• Je důležité, jak to řekneme. Jinak zapůsobí věta "To jsi šikovný, že jsi naštípal dřevo, hezky pomáháš!" a 
  
  
  "Jé, to je super, že jsi naštípal tolik dřeva! Jsem moc ráda, že je to hotové, teď máme čas jít ještě na procházku."
  
  
  Zkusme si vybavit, jak bychom to řekli partnerovi nebo kamarádovi. Nejjednodušší odpověď je
  
  
  "Děkuji".
  
  
• Ocenění "Jsem rád, že jsi zametl," je lepší než pochvala "Hezky jsi zametl,". Knížka Nenásilná komunikace dále navrhuje, ať je ocenění konkrétnější, ideálně ať se skládá ze tří složek:
  - co přispělo k naší pohodě, 
  - jaké naše potřeby byly naplněny, 
  - jak se díky tomu cítíme.
  
  
  "Jsem moc ráda, že jste byli potichu, abych se mohla vyspat. Teď jsem odpočatá a mám chuť vyrazit na ten výlet, co jsme si naplánovali."
  
  Když dám dětem tyto konkrétní informace, pomůžu jim vidět nitky mezi událostmi a lépe pochopit příčinu a důsledek.
  
  
• Záleží na tom, jak často onu věc říkáme.
  
  
  Můžeme získat pocit, že dítě reaguje na naše oceňování tak, že oceňovanou činnost začne dělat často a hodně, aby nás potěšilo. Že očekává naši reakci, že čeká na své ocenění. V tom případě je na místě zeptat se ho
  
  "Opravdu to chceš dělat? Víš, že budu mít stejnou radost, když oloupeš cibuli i když si budeš malovat, pokud to bude to, co opravdu dělat chceš?"
  
  Každé dítě je k manipulaci náchylné jinak. 
  
  
• Můžeme mluvit o pocitech, společně si povídat o tom, co dělá rodinu (nebo třídu) hladce fungující. Můžeme se bavit o tom, jak jsou ostatní lidé ovlivněni tím, co kdo udělal, a rozvíjet tak empatii naši i dítěte.
  
  
  "Hele, bráška už nepláče, když jsi mu přinesl tu knížku!"
  "Vypadá to, že Anička s Kubou byli rádi, když ses s nimi rozdělil."
  "Je mi moc příjemně, když si spolu čteme."
  
  
  Tento přístup se liší od pochval, kde je kladen důraz na to, jak my se cítíme ohledně toho, jak se děti zachovaly. I tak je ale potřeba dávat pozor, aby se pozornost dítěte příliš neobracela k tomu, co chtějí druzí. 
  
  
  Každé dítě je jiné - u některého je více potřeba podporovat rozvoj empatie a mluvit o tom, jak jeho chování může působit na ostatní. U jiného je naopak potřeba posilovat jeho osobní hranice a dávat pozor, jestli to, co dělá, dělá opravdu proto, že samo chce, a ne proto, aby se někomu zavděčilo. 
  
  
• Dávat pozor na kontext - to, co řekneme, musí být v souvislosti s tím, jak máme děti rádi, jak moc máme rádi, kým jsou. Ne s tím, co udělali. 
  
  
  Pokud s námi dítě má dostatek bezpodmínečných pozitivní interakcí (úsměvů, pozornosti, společných her, povídání, zpívání, apod.), bude méně náchylné k tomu snažit se naši pozitivní reakci cíleně získat.
  
  
  Dávejme najevo vděčnost za běžné každodenní věci, které se týkají společného života s dětmi. Oceňujme bezpodmínečně.
  
  
  "Bylo mi dnes s vámi moc dobře."
  "Mám tě ráda úplně pořád. Když jím, mám tě ráda, když kojím brášku, mám tě ráda, když spím, mám tě ráda taky."
  "Jsem moc rád, že jsem tvůj tatínek."
  "Jsem vděčná, že jsme spolu dnes byli na tak příjemném výletě."

Děti jsou přirozeně společenské. Učí se nápodobou, neustále vnímají, co se kolem nich děje, jak se lidé chovají. Děti chtějí být ve skupině, kde se lidé cítí dobře, chtějí zažívat pocit pospolitosti skupiny, a chtějí mít pocit, že k němu nějak přispěly. 

Je rozdíl, když tyto činnosti vytrhneme z kontextu pochvalou, nebo když necháme běžet příjemnou společnou chvíli. Říct "Hezky jsi nakrájel mrkev, pomocníček!" je něco jiného, než říct "Jsem ráda, že jsi nakrájel mrkev.", a ještě úplně něco jiného je říct

"Je mi s vámi moc dobře, když společně připravujeme oběd a zpíváme si u toho. Chcete si  udělat i salát?"

Když budeme podporovat podobné chvíle s příjemnou atmosférou, umožní nám to skutečně s dětmi být, prožívat s nimi současnost a radovat se ze společných činností. 

Když přestaneme chválit, může nás to osvobodit a pomoci nám si rodičovství užívat.

„Když je rodič bez úmyslu ovlivnit emoce, jednání nebo chování dítěte, může s dítětem velkoryse a autenticky vyjádřit svou lásku a radost." - Naomi Aldort

___________________________________________________________________________________

V článku jsou použity formulace a parafráze textů Alfie Kohna (z knihy Bezpodmínečné rodičovství a z článku Five reasons to stop saying "Good job!"), Naomi Aldort (z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi a ze série článků The price of praise), Marshalla Rosenberga (z knihy Nenásilná komunikace) z blogu Hapiness is here (článek Please don't praise me), z blogu Racheous (článek Parenting without praise) a z blogu Picklebums (článek 25 alternatives to "Good job").

Žádný odkaz není sponzorován.