Děti si mají rozhodovat o svém těle: jak je v tom podpořit

Každý máme právo rozhodovat si o svém těle. Mají ho i naše děti?

Máme právo zvolit si, co si oblékneme, kdy budeme jíst nebo jestli si nabarvíme vlasy. Máme právo říct ne jakémukoli fyzickému kontaktu, který nám není příjemný - i u objetí na přivítanou nebo pohlazení po hlavě. 

Děti mají také právo si o svém těle rozhodovat. Dokud není ohrožena jejich bezpečnost nebo bezpečnost někoho jiného, jsou pány svého těla. Měly by být.

Jako rodiče se cítíme zodpovědní za zdraví, bezpečnost a pohodu svých dětí, a snažíme se je chránit. Přitom se nám někdy stane, že si vědomě nebo nevědomě vynucujeme právo rozhodnout o tělech našich dětí. Někdy v dobré víře, někdy pro ulehčení situace, někdy prostě ze zvyku. 

Často kolem sebe vidíme, jak dospělí utírají dětem nosy bez upozornění, zničehonic jim přetáhnou svetr přes hlavu, sundají čepici, zvednou je do vzduchu, z legrace je štípnou do tváře, hopsají s nimi na klíně, i když se to dětem nelíbí, lechtají je, i když děti nemůžou říct, že nechtějí, snesou je ze schodů bez toho, aby se jich předtím zeptali, nebo jim pocuchají vlasy, že jim div neupadne hlava. Dovedeme si představit, že by se tak někdo choval k nám?

I když to není jednoduchá cesta, věřím, že má velký smysl se snažit se tyto zvyky odnaučit. A zasáhnout, když takto k našim dětem přistupují jiní dospělí.


5 důvodů, proč by si děti měly rozhodovat o svém těle

1) Děti se učí zodpovědnosti za svá rozhodnutí

Chceme, aby se naše děti uměly v životě zodpovědně rozhodovat, aby si vybíraly, co je pro ně dobré, aby si uvědomovaly, jaké následky jejich skutky ponesou. Pokud jim ale neustále říkáme, co mají dělat, zodpovědnost zůstává na nás. Cokoliv se stane potom, jsou následky našeho jednání, ne jejich. 

Aby dítě mohlo zažít, jaké to je, když zodpovědnost leží na něm, musíme mu to umožnit. Naše role je být nablízku, hlídat jeho bezpečnost a případně zmírnit dopad jeho rozhodnutí. Když vyrážíme na procházku a dítě se nechce dostatečně obléknout, vezmu jeho mikinu s sebou. Není potřeba být v tu chvíli drsný rodič, který "dá dítěti pocítit následky". Je potřeba je situací empaticky provést a pomoci jim uvědomit si nit mezi příčinou a důsledkem. Bez toho, aby ten důsledek pocítily neúměrně tvrdě.

Dítě se učí vzorem. Můžeme ho naučit, že když někdo udělá chybu, mají ho ostatní nechat napospas následkům a dát ruce pryč. Anebo ho můžeme učit laskavosti: ukázat mu, že i když člověk někdy situaci nezvládne, pomůžeme mu. Můžeme dát dítěti najevo, že ať se mu stane cokoli, tak za námi rozhodně nemá chodit, protože z vlastních průšvihů se má dostat sám. Nebo můžeme posílit vzájemný vztah, dát mu najevo, že stojíme při něm, a že se na nás může spolehnout. 

Aby dítě mělo zdravou sebedůvěru, je potřeba, aby cítilo, že v něj věříme.

"Je v pořádku udělat chybu. Věřím, že se snažíš nejlépe, jak můžeš."

Pokud dětem bez vysvětlení říkáme, co mají dělat, posílí si myšlenkový vzorec "Nedokážu poznat, co je pro mě dobré, někdo jiný to ví lépe". Člověk potom méně naslouchá svým pocitům, je pasivnější, a nechá za sebe rozhodovat jiné i ve chvílích, kdy by neměl.

Pokud se s dětmi budeme bavit o důvodech, proč děláme některé věci - třeba jak pracuje lidské tělo nebo jak na ostatní působí naše chování - rozvineme tím u nich zájem o fungování věcí a kritické myšlení. Je pravděpodobnější, že pak budou zpochybňovat "pravdy", které se jim nebudou zdát, a že nebudou tak snadno manipulovatelné.

Když si člověk zvykne na pokyny, bude pravděpodobněji vyhledávat prostředí (studium, zaměstnání), kde je možné plnit jasně zadané úkoly, než aby kreativně přemýšlel, co by chtěl v životě dělat nebo co by rád změnil ve světě.

Děti se učí dělat rozhodnutí tím, že dělají rozhodnutí. Ne tím, že poslouchají příkazy. - Alfie Kohn

2) Děti jsou lépe chráněny před zneužitím

Každé páté dítě v Evropě bylo sexuálně zneužité, v 86% procentech případů někým známým z blízkého okolí.
Jedna z možností, jak tomu předejít, je pěstovat v dítěti vědomí, že jeho tělo patří opravdu jen jemu. Pokud je pro dítě normální, že se ho dospělí neptají, než zasáhnou do jeho tělesné autonomie, nemusí mu potom být divné, když se děje něco nesprávného.

Pokud je dítě naopak zvyklé, že ostatní k jeho tělu přistupují s respektem ("Můžu ti obléknout bundu?"), vysvětlováním (proč je potřeba si čistit zuby) a nevynucují si fyzický kontakt, zvyšuje se šance, že se v případě nebezpečí ohradí nebo alespoň, že případ později nahlásí.

3) Děti se necítí bezmocné

Děti jsou na rodičích většinou naprosto závislé, musí se na nás spoléhat i v naplňování základních potřeb. Když si představíme, že bychom utrpěli úraz, díky kterému bychom byli podobně nesamostatní, a někdo jiný by nás musel krmit a koupat, lépe pochopíme, co děti často cítí. Prožívaná bezmoc se potom projevuje záchvaty vzteku, "nesmyslnými" požadavkami nebo jiným "zlobením".

Tomuto chování lze předejít, když necháme děti samy rozhodovat v záležitostech, které se jich týkají (oblečení, jídlo), když budou mít možnost se zapojit do plánování rodinného programu, když za ně nebudeme dělat činnosti, které chtějí zkusit zvládnout samy nebo když jim nebudeme zbytečně radit. Na zmírnění pocitu bezmoci jsou taky báječné mocenské hry.

4) Děti se učí nastavit si osobní hranice a respektovat hranice ostatních

Chceme aby si naše děti uměly ohlídat svůj prostor, aby si nenechaly líbit, co je jim nepříjemné, aby řekly ne nechtěnému fyzickému kontaktu. Aby tak mohly jednat, je potřeba, aby uměly rozeznávat své pocity a mohly podle nich reagovat, dokud jsou malé. Pokud si člověk již v dětství upevní přesvědčení, že má kontrolu nad svým tělem, vytváří to základ, který mu pomůže nastavit zdravé osobní hranice i později v životě.
Zároveň chceme, aby dítě rozeznávalo a nenarušovalo hranice ostatních lidí. I to je možné si uvědomovat odmalička. Jak dítěti pomoci respektovat tělo ostatních si můžete přečíst zde.

5) Je to jejich právo

Každý člověk si má rozhodovat o tom, co se bude dít s jeho tělem. Jako dospělí bereme toto právo s naprostou samozřejmostí - jen představa, že by nás někdo nutil do jídla nebo by nám říkal, kdy si máme dojít na záchod, je nepříjemná. I v nemocnici podepisujeme před zákroky informovaný souhlas. Děti jsou taky lidé. 


Jak můžeme podpořit děti v rozhodování si o svém těle

Oblékání

Děti by měly mít možnost si samy vybrat, co si vezmou na sebe. Je to způsob, jakým se projevují. Neměly by být nuceny ani tlačeny naším hodnocením. Můžeme si úžasný nekonvenční styl našich dětí užít!

Co můžeme dělat:

• Umístit šuplík nebo kapsář s oblečením do dosahu dítěte.
• Společně nakupovat oblečení (levná varianta: každý dostane přede dveřmi second handu 30 Kč a může je utratit, jak chce).
• Tvořit se starými tričky: malovat na ně nebo do nich i vystříhat vzory.
• Povídat si s dětmi o tom, jak se naše tělo chová, když je mu zima/horko, proč je potřeba se v zimě více oblékat nebo proč je v létě potřeba se ochlazovat.
• Zajistit dostatek času pro děti, aby si mohly vybrat, než se vyrazí z domu - zvláště ráno.
• Zajímat se, proč má naše dítě problém zrovna s tímto kusem oblečení.
  Jedno z našich dětí se dlouho nechtělo oblékat, když začalo být chladno. Zjistili jsme, že má citlivější kůži a kouše ho i jemná vlna - stačilo svetry vyměnit za mikiny. Někdy se dítěti prostě jen nelíbí zelená čepice a chce radši červenou. Někdy i dospělému!
• Nehodnotit, co si dítě zvolí za oblečení - rozhodně neříkat "Proboha, co to máš na sobě?!" nebo "To ses ale vyfintila!", ale ani "Teda, tobě to sluší!". Chceme, aby si děti rozhodovaly o svém vzhledu podle toho, co se líbí jim, a ne aby byly tlačeny obléknout si to, v čem budou pochváleny. 
• Zbytečně neomezovat, co si děti můžou vzít na sebe. Holky můžou nosit kalhoty, kluci můžou nosit sukně. Dinosaurus může jít spát ve svém převleku. 
• Prozkoumat vlastní představy o "vhodném" oblečení - náročná, ale užitečná cesta. Někdy si dítě vybere extravagantní šaty a my se necítíme komfortně, když na sebe poutá pozornost na veřejnosti. Máme strach, že si ostatní pomyslí, že neumíme dítě obléknout, když bude mít tričko naruby nebo každou ponožku jinou? To je ale o nás, ne o dítěti. Když si připravíme, co říci, kdyby taková situace nastala, budeme klidnější.
• Zamyslet se, zda je opravdu potřeba zasahovat. Opačně nazuté boty na jednu cestu nevadí. První podzimní rýma nejspíš přijde i s tou jednou mikinou navíc.
• Zrušit kategorii "pěkné/drahé oblečení, které se nesmí umazat". Pokud přesto zvážíme, že je nutné, aby dítě mělo nějaké oblečení tohoto typu, promluvme si s ním otevřeně o našich důvodech.

 

Co můžeme říkat:

"Co si dnes vezmeš na sebe?"
"Půjdeme přes tu louku, kde roste trní, já si radši beru pevné boty. Co ty?"
"Venku je chladněji než včera, nechceš si vzít něco teplejšího?"
"Začalo hodně pálit sluníčko. Dáme si na hlavu namočené čepice?"
"Vadí ti tyhle rukavice? Chceš si vybrat jiné?"
"Tyhle kalhoty jsou hodně od bláta. V knihovně by jim mohlo vadit, kdybychom jim ušpinili gauč. Vezmeme s sebou čisté na převlečení?"

"Proč by nemohl mít každou ponožku jinou? My dospělí si taky vybíráme oblečení, jak se nám líbí."

Jídlo

Děti by měly mít možnost rozhodnout se, kdy a co chtějí jíst. Nikdy je nenutíme do jídla, nevytváříme tlak způsobem "Můžeš si dát dortík, až sníš tu zeleninu." nebo "Dojez, co máš na talíři.". Nehrajeme ani hry typu "Za maminku, za tatínka...". To neznamená, že se nesnažíme, aby děti jedly dostatek zdravých potravin.

Co můžeme dělat:

• Nabízet výběr ze zdravých věcí. 
• Mít přes den na dosažitelném místě talíř se svačinou na zobání.
• Společně plánovat, co je potřeba nakoupit, a diskutovat o přínosech a nevýhodách jednotlivých potravin.
• Vařit to, co děti mají rády.
• Vařit v několika malých hrncích. Je pak jednodušší namíchat pro každého kombinaci potravin, které jí. Zároveň potom jídlo vypadá na talíři hezky barevně, což děti může povzbudit k chuti. Je pro mě jednodušší umýt dva kastrůlky navíc, než vybírat z talíře, co kdo nejí.
• Vařit a péct společně s dětmi.
• Pojmout společná jídla jako příjemné rodinné události. 
  Náš rituál je před jídlem se chytit za ruce a zazpívat si písničku. Během jídla si vytahujeme otázku ze skleničky. Následný rozhovor se často dost protáhne, ale snažíme se přečíst si ještě i jednu dobrou zprávu ze světa.
• Nenutit děti ke stolu, když nechtějí.
• Mluvit s dětmi o tom, jak na naše tělo které jídlo působí.
• Mluvit s dětmi o tom, odkud se které jídlo dováží, jaký má dopad na životní prostředí a kolik stojí.
• Nemluvit o tom, že po nějakém jídle můžeme být tlustí. Společenský tlak na to, jak mají naše těla vypadat, může zvláště u dívek vést k onemocnění poruchou příjmu potravy.
• Jít příkladem - nejen v tom, co jíme, ale také v pozitvním přístupu k našemu tělu. 

Co můžeme říkat:

"Je to na tobě."
"Nemusíš to jíst."
"Ty si rozhoduješ o tom, co sníš, nebo nesníš."
"Pojďme se zeptat bříška. Bříško, máš ještě hlad? Nebo už jsi plné?"
"Nechutná ti to? To nevadí." (i když jsem to pracně uvařila, i když jsme to pekli spolu)
"Tvoje tělo, tvoje rozhodnutí."
"Potřebuješ doplnit palivo? Víc energie? Nasvačíme se?"
"Myslím, že už si nedám, začínám se cítit plný. Co ty?"
"Další chleba? Dneska jsme jedli samý chleba a ten má samé sacharidy. Bylo by dobré do sebe dostat taky nějaké bílkoviny a vitamíny. Co takhle vajíčko, jogurt, mrkev? Nebo si uděláme fazolovou pomazánku?"
"Dostal jsi dortík? Tak dobrou chuť!" (i když se jinak snažíme, aby děti přidaný cukr nejedly)

a mantra:

"Je dobré jíst různé druhy potravin, protože každá má v sobě trochu něco jiného."

(většina pochází z blogu Sacraparental)

Lidské tělo je jedno z témat, které děti zajímá průběžně pořád. Často vyvstává, když se bavíme o jídle. Už slýcháme věci jako "Mami, další černý čaj si už nedávej. Uvař si heřmánkový!", "Tati, proč si do té kaše sypeš tolik cukru?" nebo "A proč vám děda nabízí alkohol, když škodí játrům?".
:-)

Spánek

Děti, stejně jako ostatní lidé, by měly mít možnost spát podle toho, jak jejich tělo potřebuje. Místo toho, abychom zaváděli čas, kdy se jde spát, pomozme dětem se navečer zklidnit, umět naslouchat signálům těla, a vysvětlit jim, jak spánek na naše tělo působí.

Co můžeme dělat:

• Nenabízet k večeři jídla s větším obsahem cukru a tedy energie (ovoce, mošt).
• Nabídnout klidnou společnou činnost, třeba čtení.
• Před klidnou činností dát poslední "aktivní vlnu" - třeba si s dětmi zablbnout v peřinách. Smích pomůže setřást napětí a tělo se uvolní.
• Ztlumit osvětlení (lampička místo lustru, žárovka s tepkým světlem).
• Pustit navečer klidnou hudbu.
• Povídat si s dětmi v posteli před spaním. Někdy má dítě hodně zážitků, které je potřeba zpracovat. Když se na sebe s dítětem před spaním napojíme, a dáme mu najevo svou lásku a podporu, bude se cítit lépe, bude se mu lépe usínat, a posílí to i náš vzájemný vztah.
• Zapnout filtr modrého světla na počítači, když děti chtějí sledovat film (Windows 10: Nastavení->Systém, Android: aplikace Blue light filter).
• Pomoci dětem rozpoznat, kdy jim tělo dává najevo únavu.
• Mluvit s dětmi o tom, že našemu tělu se chce spát, když je tma, a být vzhůru, když je den, nebo o tom, jak spánek tělo čistí a co spánku prospívá a co ne.
• Pozorovat, jaký spánkový rytmus je pro to které dítě přirozený.
• Mluvit s dětmi o tom, jak to zařídit, aby se všichni mohli dostatečně vyspat, i když má každý trochu jiný spánkový rytmus.
• Jít dětem příkladem.

Co můžeme říkat:

"Už jsem docela unavená a ráda bych šla spát. Jak si na tom ty?"
"Večer rád odpočívám, necítím se teď na fotbal. Zahrajeme si něco klidnějšího? Třeba šachy?"
"Ostatní už spí a já se bojím, že je vzbudíme. Zkusíme být potichu, jo?"
"Co takhle poslouchat v posteli namluvené knížky, zatímco my ostatní už budeme spát?"
"Ještě bys ráda pracovala s tou stavebnicí? Zítra ráno je ale potřeba jít do školy. Jak ti můžu pomoct se připravit na spaní? Chceš si ještě povídat u mě v posteli?"
"Jsi unavený? Včera jsme byli vzhůru dlouho, viď? Vypadá to, že tvoje tělo potřebuje víc odpočinku. Jak to zařídíme?"

Doteky

Děti mají právo říct ne jakýmkoli dotekům, o které nestojí. Navíc je potřeba, abychom se postarali, že se dítě do žádného fyzického kontaktu nebude cítit tlačeno nebo manipulováno. Aby se nebálo říct "ne" bez pocitu viny.

Podívejte se s dětmi na toto video (je česky):

Je našim úkolem, abychom zasáhli, když uslyšíme "Dej tetě pusu.", "Pojď k dědovi!" nebo "Já ale budu smutná, když se se mnou nepomazlíš!". I když to bude nepříjemné tetě, dědovi, i nám samotným. Je důležité, aby dítě vědělo, že nemusí. Že mám právo říct "ne" a že to nebude mít špatné následky. Ani jako rodiče a příbuzní nemáme automaticky nárok na objetí, polibky nebo jakýkoli jiný fyzický kontakt bez souhlasu.

"A to se mám dítěte jako vždycky ptát, než ho obejmu?"

Je to stejné jako s partnerem. Známe se, takže do jisté míry víme, co se tomu druhému líbí a nelíbí. Řídíme se i podle řeči těla. Stačí rozpřáhnout ruce a uvidíme, jestli nás dítě zrovna chce obejmout, nebo ne.

Ve vztahu s dítětem je navíc potřeba počítat s převahou, kterou dospělí mají - dítě se někdy stydí říct, že mu něco vadí. Můžeme se ho čas od času zeptat 

"Chceš, abych ti dávala pusinky?" nebo "Je ti příjemné, když tě obejmu?".

Pokud dítě odpoví "Ne" nebo "Můžeš mi dát pusinku jenom na koleno," nemusí to hned znamenat, že by mu byl fyzický kontakt s námi nepříjemný. Možná jen zkouší, zda budeme respektovat jeho hranice - a pak je to skvělá příležitost mu dát najevo, že se na nás v tomto může spolehnout. Ale některé děti jsou méně kontaktní než jiné a my to musíme respektovat, i když bychom se jako rodiče s nimi rádi mazlili častěji. Využívejme chvíle, kdy k nám dítě přijde samo.

Stejně jako u doteků mezi dospělými platí, že "Asi ne" znamená ne, "Nevím" znamená ne, mlčení znamená ne, a souhlas pod tlakem není platný souhlas.

Co můžeme dělat:

• Připravit si, co řekneme v ožehavých chvílích.
  
  "Chceš tetu obejmout na přivítanou? Co plácnout si? Ne? Teto, můžu tě obejmout já?" :-)

• Naučit se ptát se dětí, než s nimi něco uděláme. Návyk je to, co nám může pomoci, i když to pro nás není přirozené. Můžeme začít už od miminka! I takto malé děti už komunikují, dávají najevo, co je jim příjemné, nebo nepříjemné, zda potřebují čůrat a podobně. I když nevnímají slova, vnímají řeč těla a tón hlasu. Jde i o to, abychom si zvykli my jako rodiče - když k miminku nejdříve vztáhneme ruce a řekneme mu 
  
  "Můžu tě zvednout a uvázat do šátku?",
  
  má čas se na pohyb připravit a je mu příjemněji, než když se najednou ocitne ve vzduchu bez upozornění.
  
  
• "Buďme pro své děti spojenci. Děti potřebují vidět spojence ve svých rodičích. Něco více než kamarády, něco lepšího než zastánce. Potřebují, aby při nich někdo stál, aby byl schopen vidět věci z jejich úhlu pohledu, a aby zasáhl tam, kde je potřeba." - Lucy AitkenRead, lulastic.co.uk

Co můžeme říkat:

"Jak chceš."
"Je to na tobě."
"Nemusíš."
"Je v pořádku říct ne."
"Tvoje tělo, tvoje rozhodnutí."
"Taky se mi někdy nechce."
"Je v pořádku nechtít se pomazlit.""Jsem ráda, že jsi řekla, co je ti nepříjemné."
"Můžu ti vyměnit plínku?"
"Bráška ti chce dát pusu na dobrou noc. Nechceš? To je v pořádku." (k bráškovi) "Chceš místo toho dát pusu mně?

Tyhle chtějí trochu kuráže a nacvičování.

"Ne, díky, vypadá to, že nechce."
"Nemá chuť, strejdo. Je to jeho tělo, on si o něm rozhoduje. Třeba bude chtít jindy, třeba ne."
"Když mu chcete pocuchat vlasy, musíte se ho nejdřív zeptat, jestli mu to nebude vadit."
"Nesahejte na něj."
"Přestaň. Nelíbí se mu to."
"U nás doma děti nelechtáme."

Nemáme právo na mazlení, pusinky, stříhání vlasů nebo propichování uší našim dětem. Zvlášť velké ne platí pro lechtání, protože při něm člověk často nemůže dát najevo, že chce přestat. Těla dětí nejsou naším majetkem. Je potřeba se ptát.

Článek o dalších způsobech, jak vést děti k tomu, aby respektovali těla ostatních, najdete zde.

Pokud hledáte další materiály, které by vám pomohly promluvit si o těchto tématech s dítětem, doporučuji publikaci Školka pro mě od Nesehnutí (ke stažení zdarma). Obsahuje jak návod pro rodiče a učitele, tak i pracovní listy, omalovánky a obrázkové kartičky pro aktivity s dětmi. Zdravému přístupu k vlastnímu tělu a prevenci násilí se věnují stránky 21-63.

http://nesehnuti.cz/nabidka/skolka-pro-me-jak-si-uzit-skolku-zabavne-a-citlive/

Zdobení těla

Zdobení se je skvělá příležitost, kdy si děti mohou zažít pocit rozhodování si o svém těle, zatímco rodiče se nemusí obávat negativních dopadů. Je potřeba překonat jen vlastní zažité představy a někdy přílišnou pozornost okolí.

Pro nás je úžasné pozorovat, jak se děti projevují a uskutečňují své nápady.  Jak se jim líbí, co vytvořily, jak si užívají to, že jsou samy sebou, a že si mohly vybrat, jak. Pozitivní přístup k vlastnímu tělu je důležitým kouskem do skládačky sebedůvěry, zvláště u dívek, na které naše společnost v tomto směru klade větší nároky.

Naše děti se samy stříhají. Jejich střapaté účesy sestávají z dlouhých vlasů, krátkých vlasů, dredů, i míst, které jsou tak nakrátko, že vypadají jako oholené. Proč ne? Jsou to jen vlasy - a jsou to jejich vlasy. 

Co můžeme dělat a říkat:

• Snažím se omezit výpady jako "Nééé!" nebo "Pozor!" na minimum. Někdy jsme natolik ve střehu nebo ve stresu, že nám tyto reakce naskočí, i když nejsou potřeba. Když vidíme, jak po sobě dítě maluje vodovkou, zastavme se na chvíli. Zeptejme se sami sebe "Je opravdu potřeba, abych zasahoval?".
  
  Pokud máme nezadržitelnou potřebu něco říci, zkusme:
  
  "Maluješ na sebe?"
  "Zdobíš si obličej?"
  "Potřebuješ zrcadlo na to stříhání?"
  "Můžu ti nějak pomoct?"
  
  Často je ale nejlepší mlčet. Nerušit dítě v jeho soustředění, jen stát a pozorovat.
  
  "Prostě nic nedělejte, jen tam buďte." - Marshall Rosenberg
  
  
• Pokud je pro to dobrý důvod (sedí na babiččině gauči), přesměrujme ho.
  
  "Co kdybych tě přenesla do vany a nabarvils i kachničky?"
  
  
• Pokud máme obavy, promluvit si s dětmi.
  
  "Bude to nějakou dobu trvat, než ti vlasy zase narostou. Je to pro tebe v pohodě?"
  
  
• Nehodnotit jejich rozhodnutí. Výroky jako "Ty teda vypadáš!", ale i "No to ses krásně ostříhala." vysíláme zprávu, že je naše věc, jak dítě vypadá, a že je potřeba, aby se dítě snažilo, aby se nám líbilo.
  Přečtěte si více o tom, proč nehodnotit děti a co dělat místo toho.

Když necháme dětem možnost se vyzdobit malováním na sebe, dočasným tetováním nebo experimentováním s vlasy, upevníme tím v nich pocit, že o svém těle si rozhodují ony, a pozitivní přístup k tělu vůbec.

Hygiena a zdraví

Tato oblast je nejnáročnější. Zvláště při nemocech nebo úrazech bývá potřeba udělat zákrok, který se dětem nemusí líbit. Pořád je ale potřeba dítě informovat o tom, co se bude dít, proč je potřeba to udělat, a brát vážně to, jak se cítí.

Co můžeme dělat:

• Uznávat pocity, které dítě zažívá.
• Před prohlídkou lékaře si s dítětem popovídat o tom, jak bude probíhat. Zkusit si lékařskou prohlídku nanečisto - dospělý může být v roli dítěte, nebo naopak.
• Mluvit s dítětem o tom, jak funguje naše tělo, proč je potřeba, aby se na ně někdy podívala paní doktorka, a jak se o ně starat, aby bylo zdravé.
• Poprosit pediatra, aby respektoval tělo našich dětí, aby jim říkal, co je čeká, a pokud jim něco nebude příjemné, aby přestal. Týká se to například stahování předkožky u chlapců.
• Zvážit naše hygienické standardy. Chodit bos je zdravé a je přirozené, že se u toho nohy ušpiní. Nos od nudlí možná nevypadá pěkně na pohled, ale dítě bezprostředně neohrožuje. Není třeba trvat na tom, aby si dítě každý den sprchovalo celé tělo, stačí jen některé části.
• Třísky - po domluvě s dítětem vyndat, až když spí. Strach z pinzety a jehly je v tomto případě horší než sám zákrok. Stejně tak to jde i se stříháním nehtů.

Co můžeme říkat:

"Máš strach, že to bude bolet?"

"Je v pořádku se bát."
"Je v pořádku plakat."
"Tobě se tam nechce jít, viď?"
"Můžeme udělat něco, aby se ti to lépe zvládalo?"
"Budu celou dobu s tebou."
"Mrzí tě, že si nemůžeš malovat, když máš zlomenou ruku?"
"Rentgen je takový foťák, který se podívá do nohy, jestli není zlomená kost. Paní doktorka ti musí nohu trochu narovnat, to možná zabolí. Budu tě držet za ruku. Chceš se potom na tu fotku podívat?"

"Chceš si utřít nos sám? Tady je kapesník."

"Jsi celý od písku, viď? Co takhle rychlou sprchu, ať tě písek netlačí v posteli při spaní?"
"Teď se ti nechce, co? Kdy by ses ráda vykoupala?"

"Jak to vymyslíme, aby to pro tebe bylo příjemnější? Chceš u koupání poslouchat písničky nebo namluvenou knížku? Chceš bublinky, hračky?"

Čištění zubů je pro nás největší výzvou. Zkoušeli jsme spoustu věcí a úspěch máme střídavý. Zde je seznam našich tipů:

• Čistit si zuby před dětmi - děti se nejlépe učí příkladem.
• Nabízet zdravé jídlo, po kterém se zuby nekazí tolik.
  
  
• Poslouchat u čištění zubů písničku - naše děti si každý den vybírají, kterou budou poslouchat, zatímco jim čistíme zuby.
• Dívat se na písničková videa o čištění zubů (i při čištění zubů), třeba Čistíme zoubky a Brush my teeth. Nebo na jinou pohádku.
• Říkat básničku u čištění (my máme nejradši Čistím zoubky řízy řízy).
  
  
• Nechat děti vybrat si v obchodě vlastní kartáček.
• Zkusit různé druhy kartáčků, pro malé děti třeba prstový.
• Zkusit různé druhy pasty, nebo pastu nepoužívat. Důležitější pro čištění zubů je odstranit zbytky jídla kartáčkem, pasta může být pro děti problém.
• Dívat se na videa o čištění zubů a zubních kazech - třeba Byl jednou jeden život.
• Povídat si s nimi o tom, jak vzniká zubní kaz, z jakých částí se skládá zub, co můžeme udělat, aby se zuby nekazily.
  
  "Dnes jsi vypil hodně moštu, a ten má v sobě cukr. Vzpomínáš na to video, kde bakterie žraly cukr, pak se rozdvojily a kopaly do zubů díry? Vezmeme kartáček a vyženeme je?"
  
  
• Dát si přestávku. Zvášť pokud u mléčných zubů, které mají už brzo vypadnout, zas o tolik nejde :)
• Zajistit, aby dítě mělo pod kontrolou své tělo v co nejvíce oblastech - je možné, že má v sobě nashromážděno hodně bezmoci, která se u čištění zubů projeví. Ale o tom je celý tento článek.
  
  
• Čistit hrou:
  - Jsme ptáčci a vyčistíme krokodýlovi zuby.
  - Hledáme červíka Pepíka.
  - Hledáme zbytky jídla legračním hlasem - "Uáá, tady na mě vyskočil zbytek chleba ještě od snídaně!"
  - Nejdříve vyčistíme zuby plyšákům a panenkám.
  - Na zubaře: oblékneme si plášť, roušku a čelovku. Nebo se přestrojí dítě.
  - Nechat si vyčistit zuby dětmi.
  - Čistit zuby maňáskem, který drží kartáček.
  - Vytisknout si obrázek zubů, vložit ho do folie, namalovat na folii fixou "bacily" a nechat dítě je "vyčistit" - smazat starým kartáčkem. Obrázek zubů si můžete stáhnout zde.
  
  

Některé z nápadů pochází ze stránky Parent Allies.

Když musíme zasáhnout

Naprosto nejčastejší námitka, kterou slýchám, je "A co když vběhne do silnice?".

Když vběhne do silnice, tak ho samozřejmě zastavíme. Stejně jako zastavíme dospělého - nestává se to jen dětem. Když se mezi dětmi schyluje k fyzické agresi, tak zasáhneme také. Nebo když lezou na strom s ostrým nožem v zubech. Těchto případů ale není mnoho.

Některé situace jsou jasné, některé složitější. Jde o to, že zvyk nám velí zasáhnout téměř vždy a řídit situaci, i když to není potřeba. Jde o to, abychom se důkladně zamysleli, co musíme mít pod kontrolou a co ne. Abychom se uvolnili, důvěřovali dětem a stáhli se do pozadí. Abychom je nechali se projevit co nejsvobodněji.

Informace a podpora

Podporovat děti v tom, aby si rozhodovaly o svém těle, neznamená přestat se starat.

"Znamená to spoustu rozhovorů o zdraví a bezpečnosti. Znamená to poskytovat informace o tom, proč je potřeba dělat některé věci (třeba čištění zubů), pomoci dítěti najít způsob, který mu bude vyhovovat, a uznávat jeho pocity, když je to těžké. Znamená to vyjadřovat se nenásilnou komunikací, naslouchat pocitům a potřebám a hledat cesty, které budou sedět všem.

Znamená to uvědomovat si, že děti chtějí dělat dobrá rozhodnutí, a že i když někdy potřebují vedení, nepotřebují vnější sílu. Znamená to porozumět, že v kontextu respektujícího vztahu, kde se rodič snaží na dítě napojit, jsou děti schopny naslouchat svým tělům a jejich potřebám bez nucení, nebo manipulace." - Sara, blog Happiness is here

Někdy to opravdu není jednoduché. I nám se často nedaří. Když uděláme chybu, dětem se omluvíme. Promluvíme si o jejich i našich pocitech a zkusíme vymyslet do budoucna lepší řešení.

Pokud se budeme snažit respektovat těla našich dětí, předáme jim tím důležitou zprávu - že jejich těla patří jen jim a nikdo jiný o nich nemůže rozhodovat. Naučíme je respektovat druhé a posílíme tím jejich sebedůvěru i bezpečí.

________________________________________________________________________

V článku jsou použity parafráze a formulace textů z blogu Lulastic (články Five ways to honour child's body autonomy a Major ways I'm raising our second child differently to our first), 
z blogu Happiness is here (What autonomy looks like a The language of consent), 
z blogu Racheous (Their body, their choice), 
z blogu Untamed (Raising boys who respect women) a 
z blogu Sacraparental (56 magic phrases to end food battles).