10 důvodů, proč nechválit děti





"No ty krásně skáčeš!",
"Jsi hodná, že ses rozdělila."
"To jsi borec, žes tam vylezl!",
"Pěkně kreslíš, šikovná holčička!"
"Dojel jsi na kole až sem? Ty jsi ale silák!"

Další výroky jako "Tys to oběhl tak rychle? To není možné!" nebo "Teda, ty toho tolik uneseš!" nejsou na první pohled tak patrné, jako prvních pět, ale patří do chválení také.

Článek o tom, co dělat a říkat místo chválení, najdete zde.


Chválení dětí kolem sebe všichni slýcháme pořád. Jsme na ně natolik zvyklí, že ho používáme skoro automaticky. Zvláště malé děti jsou chváleny i za naprosté maličkosti. 

Věřím, že většina lidí, kteří chválí, má dobré úmysly. Ale jak pochvaly skutečně na děti působí? Jaká je jejich cena? A jak dát dítěti najevo, že ho máme rádi, a pochvaly přitom nepoužívat?



1. Chválení snižuje vnitřní motivaci

Děti mají silnou vnitřní motivaci objevovat svět skrze činnosti, které je baví. Když je pochválíme, odtrhneme jejich pozornost od aktivity, kterou dělají na základě své vlastní potřeby a chuti. Přetváříme situaci: najednou není o jejich vnitřní radosti, najednou je o tom, zda svým chováním dělají radost nám.

Dítě se může rozdělit o čokoládu s druhým dítětem buď proto, aby bylo pochváleno, nebo proto, že samo chce, aby kamarád měl čokoládu taky. Chvála za sdílení těmto různým motivům nevěnuje pozornost. A hůře - ve skutečnosti podporuje méně žádoucí motiv tím, že zvyšuje pravděpodobnost, že se děti budou v budoucnu dělit proto, aby byly opět pochváleny. 

Motivují pochvaly děti?
Samozřejmě.
Motivují je snažit se o další pochvaly.
- Alfie Kohn

2. Chválení snižuje radost z činnosti

Když nám dítě nadšeně ukazuje, že vylezlo na strom, nechce pochvalu. Chce s námi sdílet svou radost. Když vyslovíme svůj názor ("To jsi šikovný, hezky lezeš!"), přetváříme situaci: najednou není o dítěti, najednou je o nás. O našich pocitech, o našem úsudku. Nejen že zchladíme jeho radost, ale připravíme i sami sebe o potěšení ze společně sdílených okamžiků. 

Když děti chválíme, říkáme jim, jak by se měly cítit a co by si měly myslet. Chci, aby se děti cítily svobodné dělat vlastní úsudky a hodnocení. Chci, aby si užily svou radost a pocit hrdosti. 

3. Chválení snižuje zájem o činnost

Pochválíme-li dítě za to, jak kreslí, může se stát, že bude kreslit jen do té doby, dokud od nás bude pochvalu dostávat. Studie (píše o nich třeba
zde Alfie Kohn, nebo knížka Respektovat a být respektován, str. 158), ukazují, že čím více lidi odměňujeme za nějakou činnost, tím méně mají potom chuti tu činnost sami od sebe dělat. Jejich vlastní autentický zájem je nahrazen snahou získat odměnu (čokoládu, jedničku, pochvalu, apod.). 

Činnost se stane pouze prostředkem k dosažení cíle, kterým je odměna.


4. Chválení je hodnocení

Když dítěti řekneme, že jejich výrobek, je "hezký" nebo "užitečný", jde sice o pozitivní hodnocení, ale pořád jde o hodnocení. Posuzování. Názor zvnějšku.

Chválením také ukazujeme, že my jsme tady ti, kdo rozdávají pochvaly. Že my jsme "výše". Přistupujeme tak k dítěti z pozice autority, dáváme najevo, že my rozhodujeme, jakou má kdo hodnotu.

Pokud by nás partner nebo kamarád pochválil za nějakou drobnost (navíc stejným způsobem, jakým je běžné jednat s dětmi: "Šikovná jsi, pěkně jsi zaparkovala!" "No ty jsi ale krásně umyl to nádobí! Borec!") - jak by to na nás zapůsobilo?


5. Chválení je manipulace

Chválením odměňujeme dítě za chování, které u něj chceme posílit. I když má chválení navenek pozitivní notu, skrytě 
pracuje i s negativní emocí: se strachem z toho, že pochvala nepřijde. Chválení je zde jako odměna, její absence naopak trest. A jakmile používáme odměny a tresty, jde o výcvik.

Dítě takto často udělá, co po něm chceme, ale ze špatného důvodu - ne z vlastního popudu, ale proto, že touží po pochvale. Nebo proto, že se bojí, že pochvalu nedostane.

Dítě navíc pozná, že máme skryté úmysly. Pozná, že se ho snažíme popostrčit k námi upřednostňovanému výsledku. Tím mu ukazujeme, že ho chceme nějaké mít, že ho nepřijímáme takové, jaké je teď. Dítě má pocit, že se musí snažit, aby se zalíbilo, což je na úkor vztahu k rodičům.

A když si dítě navykne na chválení-odměňování, nevěnuje tolik pozornosti tomu, co je podle něj správné. Učí se rozpoznávat, co chtějí ostatní, a jak se jim zavděčit - nejdříve rodičům, potom třeba spolužákům. Je snáze manipulovatelné i lidmi, kteří to s ním vůbec nemusí myslet tak dobře. 

Pokud používáme manipulaci, sledujeme tím svůj zájem. Není to ku prospěchu dítěte.

„Ze všeho nejvíce se bojí neúspěchu, toho, že zklamou či nepotěší všechny ty dychtivé dospělé kolem, jejichž neomezené naděje a očekávání jim visí nad hlavou jako mrak.“John Holt

6. Chválení vytváří závislost na chválení

Děti, které jsou chváleny, začnou pochvaly samy vyžadovat. Ptají se, jestli je jejich obrázek hezký. Ujišťují se "Jsem silák?", "To jsem otužilec, že jo!" nebo "Jak mi to v tomhle sluší?"


Dokud nedostanou odměnu ve formě pochvaly, nemají pocit, že udělaly správně. 
Čím více jim říkáme naše názory na jejich chování, tím méně se spoléhají na svou intuici, na své pocity, na vlastní úsudek. Čekají na schválení zvenčí.

Vytváří se návyk, který se často nese až do dospělosti. Spousta lidí potřebuje, aby jim někdo pochválil účes, auto, nebo fotku z dovolené, a bez vyjádřeného uznání se cítí nejistí.

Jedním z druhů pochval, které jsou brány za samozřejmé, je "poklona" holčičkám, jak jsou krásné, nebo dívkám a ženám, jak jim to sluší. Často to slýcháme dokonce jako součást pozdravu.

I když se jen snažíme udělat radost, přispíváme tímto k tlaku, který je v naší společnosti na dívky vyvíjen - aby byly hlavně hezké. I když se snažíme říct "Jsi krásná taková, jaká jsi", pořád věnujeme pozornost jejich vzhledu a ujišťujeme dívky v tom, že nejvíce záleží na tom, jak vypadají.
Až příště potkáme svou neteř, budeme se snažit s ní navázat kontakt, nebudeme vědět, co říct a už už budeme mít na jazyku "Tobě to dneska ale sluší,", zkusme místo
toho projevit zájem o jejich osobu a zeptat se třeba "Jak se jmenuje tvůj medvídek?" nebo "Co jsi dneska viděla zatím nejzajímavějšího?". 

Chci, aby děti věděly, že na jejich názoru záleží, že většinu věcí, které se týkají přímo jich, ví nejlépe samy, a že pokud dělají nějakou činnost pro sebe, záleží hlavně na tom, jak s ní budou ony samy spokojeny.

7. Chválení narušuje důvěru ve vztahu

Jako rodiče bychom byli rádi, aby nám dítě důvěřovalo a nebálo se za námi s čímkoli přijít. Chválení ale způsobuje přesný opak, protože vyvolává v dětech pocit, že nás nesmí zklamat

K
dyž děti pochválíme, dáváme jim tím najevo, že máme nějak nastavenou laťku, a že jí právě úspěšně dosáhly. To s sebou nese i další sdělení: je možné té laťky nedosáhnout a je možné, že pokud jsme je nepochválili, tak selhaly. 

Pokud dítěti často říkáme, jak je statečné, hodné a milé, bude se nám snažit dokázat, že takovým člověkem skutečně je. Může mít strach být mrzuté nebo vystrašené, může se bát sdělit nám, jak se doopravdy cítí, aby nás nezklamalo.

Děti potřebují, abychom je přijímaly takové, jaké jsou, a abychom jim pomohli překonat chvíle, které nezvládají. Když v dětech vytvoříme strach ze selhání, narušíme tím vzájemnou důvěru.

Nechci, aby se děti bály udělat chybu. Neúspěchy a omyly jsou u dětí často považovány za nepřijatelné. Jsou ale součástí života, jsou důležitou součástí procesu učení a jsou důležitou součástí úspěchu samotného. Chci, aby děti braly omyly jako přirozený pokrok k úspěchu. Je v pořádku dělat chyby.

"Chceme, aby děti braly úspěch a neúspěch jako informace, nikoli jako odměnu a trest." - Alfie Kohn

"Neselhal jsem. Úspěšně jsem objevil 1000 způsobů, které nefungují. Stačilo najít ten jeden, který fungovat bude." - T. A. Edison

Chci, aby s námi děti beze strachu sdílely radost, ne aby s obavami čekaly na náš verdikt a bály se selhání.

Chválení narušuje důvěru dítěte v rodiče také tím, že vyvolává v dětech pocit, že naše láska závisí na jejich úspěchu.

Pochvala za "kladný výsledek" může v dítěti vzbudit pocit, že nám jde hlavně o jeho výkon, ne o něj samotné. Takové chválení působí, jako by si dítě muselo naši lásku nejprve zasloužit tím, co udělá, nebo tím, jak se zachová. Působí, jako by se muselo stále více snažit, abychom ho zaznamenali, abychom ho skutečně viděli. Působí, jako kdybychom dítě měli rádi méně, pokud nedělá, co chceme.

"Když děti cítí, že musí neustále dělat působivé věci, aby na ně byli jejich rodiče hrdí, jejich sebepřijetí 
může být podmíněno stejným způsobem." - Alfie Kohn


8. Chválení ničí sebedůvěru

Často chválené dítě si zvykne, že mu někdo jiný říká, za co stojí. Nedůvěřuje už tolik svým rozhodnutím a svému úsudku. Potřebuje názor zvnějšku, aby vědělo, čím se řídit. 

Pokud se pak v nějakou chvíli pochvala nedostaví, dítě si její absenci může vyložit jako „Možná, že to, čeho se snažím dosáhnout, je špatné – nemůžu si věřit, že bych to uměl, nebo že bych si vybral správně."

Pochvala může také přijít ve špatnou chvíli. Když dítěti nadšeně zatleskáme za něco, co mu připadá jednoduché (např. sjet skluzavku), může mít pocit, že je s ním něco špatně - jinak by taková maličkost přece nezpůsobila tolik povyku.

Vědomí vlastní hodnoty dítěte by nemělo záviset na jejich úspěchu, známkách, talentu, nebo na tom, kolik se mu toho podaří.

"Když se vměšujeme s pochvalami, požadavky, radami a odměnami, vkrádají se do dětské duše pochybnosti a otřásají důvěrou dětí v sebe sama i v nás." - Naomi Aldort

9. Chválení může výsledky zhoršit

Pochvala může negativně zapůsobit i na výkon, který zamýšlíme chválením podpořit.

Studie ukazují, že děti, které jsou chváleny při úkolech, které vyžadují kreativitu, mají problémy při dalších úkolech.
Proč? Částečně proto, že chvála vytváří tlak na udržení dobrých výsledků, a takový tlak stojí dobrým výsledkům v cestě. Částečně proto, že se mohl snížit jejich zájem o činnost. Částečně proto, že jakmile začnou přemýšlet o tom, jak zařídit, aby byly znovu pochváleny, méně riskují a přemýšlí s menším rozhledem. 

Funguje to i s dospělými, jak poutavě ukazuje Dan Pink na několika experimentech ve své videopřednášce o tom, jak funguje motivace (s českými titulky).

Chválení může také způsobit, že dítě nebude činnost dělat nejlépe, jak umí, ale pouze tak, aby to stačilo na danou odměnu. Bude si vybírat lehčí úkoly, kratší knížky, úvahy na jednodušší témata, která pro něj nebudou tolik přínosná. A bude to naprosto racionální rozhodnutí.


10. Chválení není potřeba

Děti nepotřebují naše chválení. 
Často vypadají, že mají z chvály opravdovou radost. Co když je to ale jen úleva, že dostály očekávání? Co když mají radost prostě z toho, že je bereme na vědomí, že si jich všímáme? 

Dětem se lze věnovat i jinak. Je možné prožívat společné okamžiky, sdílet radost z maličkostí a 
skutečně s nimi být i bez použití chválení. Děti potřebují naši pozornost, a pozornost je skvělý způsob, jak dát dítěti najevo, jak ho máme rádi a jak je pro nás důležité.

Děti potřebují naši bezpodmínečnou lásku a podporu.
Děti potřebují vztah založený na důvěře a radosti, ne na manipulaci a ovládání. 
Děti potřebují, abychom je přijímali takové, jaké jsou - ať se jim zrovna daří nebo ne.

Chválení je zvyk, který máme natolik zažitý, že je velmi těžké ho odbourat. Jak se o to snažit a co říkat a dělat místo chválení, najdete v následujícím článku Co dělat místo chválení.

__________________________________________________

V článku jsou použity formulace a parafráze textů Alfie Kohna (z knihy Bezpodmínečné rodičovství a z článku Five reasons to stop saying "Good job!"), Naomi Aldort (z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi a ze série článků The price of praise), Marshalla Rosenberga (z knihy Nenásilná komunikace) z blogu Hapiness is here (článek Please don't praise me) a z blogu Racheous (článek Parenting without praise).

Žádný odkaz není sponzorován.


Komentáře